Říjnové zkoušky sborů v Teplicích

Nic není jen tak…

Zpěvák si doma uvaří čaj, sedne k notebooku a několikrát si poctivě přezpívá všechny materiály. Se sebou spokojený po nějaké době počítač zaklapne a odnáší hrníček do kuchyně neochvějně přesvědčen, že to všechno umí.

Načež druhý den usedá mezi ostatní zpěváky, noty na kolenou, sebevědomý pohled stočený k dirigentovi. Ten dává pokyn klavíristovi, jenž zahraje první… Moment! Copak to je za akord? Ten tam má být? Zpěvák zajíždí zmateně pohledem do partitury. To už však sbormistr ukazuje jeho hlasu, aby nastoupil. Pozdě. Nevadí, stane se. Zpěvák to přece umí, jen se teď prostě spletl no. V pohodě!

Napodruhé již nastupuje včas. Akorát… nasazuje úplně jiný tón, než by měl. Ale to také nevadí - dalších pět lidí z hlasu se rovněž spletlo. A dokonce i pěvci z ostatních hlasů nenasadili správně, tak je to zřejmě naprosto v pořádku. Dirigent bledne… Neztrácí však naději. Poté, co klavírista padesátkrát zahraje patřičné tóny, je sbor schopen konečně nasadit pořádně a sbormistr tak může ladnými pohyby rukou rozvést nosnou melodii, jejíž libý zvuk ---

Obloha za okny zkušebny se prudce zatahuje. Vítr se zdvihá, lomcuje okenicemi a nese dál ten strašlivý pazvuk, kakofonii, dílo mnohem avantgardnější než bylo původně zamýšleno. Čtyřhlas proměněn ve třicetihlas; zoufalí sboristé nabývají pocitu, že notovou partituru před sebou vidí poprvé v životě. A těch několik géniů, kteří intonují správně, zas v chaosu nedokáže reagovat na dirigenta, jenž se bílý jako stěna s vyběhlou žílou na čele snaží srovnat tempo a dynamiku.

Den před koncertem. Dva dny před natáčením… Skladba spěje do bodu svého vrcholu a to, co se rozléhá zkušebnou, je skutečně vrchol. Všechno špatně. Všechno marné. Venku prší. Sklo z oken ve střepech na podlaze. Klavíru upadla noha. I klavíristovi. A vyčerpanému zoufalému sbormistrovi, klesajícímu k zemi, zas uši…

Tak přesně takhle nějak by to bylo dopadlo bez pravidelných zkoušek! A to nejen těch individuálních, ale především společných, kde mají všichni muzikanti možnost zvyknout si na všechny zvuky a souzvuky i na pokyny dirigenta, a také mají dostatečné množství času napravit všechny nedostatky a poučit se z chyb, kterých by se sami doma u čajíčku možná ani nedopustili. A proto sešli se během října opět pěvci projektu České nebe září… Není temno, tentokráte v teplickém gymnáziu (pro jistotu rovnou dvakrát), aby společnými silami zabránili katastrofě a ujistili se, že sobě ani hudbě samé neudělají ostudu ani v Čechách, ani v Římě.

Tvrdá práce se jim tak skutečně vyplatila. A ne, že by to bylo vždy úplně růžové! Kolikrát už se začínalo smrákat, --- ale nakonec se za okny české nebe přece jen rozzářilo!

A možná, že i to italské…

Autorky: Eva Pitáková, 3.S (text), Mgr. Dana Řepová (foto)