7. až 9. září 2021 - Adapťák 1.C

Jak je na našem gymnáziu zvykem, jeli jsme hned v prvních zářijových dnech na adaptační kurz. Cíl této výpravy – adaptace, byl splněn. A jak si adapťák užili sami studenti? Přečtěte si v následující zprávě. (Mgr. Pavlína Korcová, třídní vyučující)

Jakožto nový žák gymnázia v Mostě jsem byl celkem nejistý a vyděšený jak z učení a z nového prostředí, tak z nové třídy. Proto jsem hned chtěl vědět, jestli spolu někam první týdny studia pojedeme, abychom se poznali a věděli o sobě něco více. Naštěstí jsme jeli, a to hodně brzy. Rozkaz ten zněl jasně. „Buďte v 8:30 u dolního gymplu. Odtud odjíždíme na Barboru.“ Cesta byla zajímavá. S paní učitelkou jsme si probírali časování slovesa „být“ ve španělštině. Rád bych řekl, že jsem se je tam naučil. Po příjezdu se nás hned zhostili vedoucí. Jak Filip, tak i ostatní byli po většinu času vlídní a ochotní. Pokoje byly rozdělené na holky a kluky (jak to tak bývá). Téměř ihned jsme začali dělat vedoucími připravený program. Musím uznat, že s tím si doopravdy vyhráli. Hry mi vážně pomohly se seznámit s lidmi ve třídě a najít si nějaké spřízněné duše. Jako příklad mohu uvést hru se jménem “rande”. Dostali jsme hodiny a měli jsme si s někým ve třídy na každou hodinu domluvit rande. Lidí mělo být co nejvíc. Pak po minutových intervalech počínajíc od 1 hodiny jsme měli zadané téma a měli jsme o něm co nejvíce mluvit. Témata byla různá. Od oblíbené filmy přes hudbu až po brambory. Jop, prostě brambory. To vedlo k dost humorné situaci, kdy jsme se spolužačkou měli vášnivou debatu o tom, jak jsou brambory úžasný výplod Severní Ameriky a jak zachraňují svět. Těchto her bylo ještě mnohem více, ale tato mi přišla nejzábavnější a nejvíce přínosná pro sdružování lidí. Tak to plynulo první i druhý den. Samozřejmě jsme si užili hodně legrace na pokojích i mimo ně, například v herně u stolního fotbalu. Další den jsme měli velkou hru, ve které jsme zapojili jak hlavy, tak i naše nervy, jak jsem se sám přesvědčil. Měli jsme za úkol rozšifrovat zprávu pomocí abecedy, poté s obvázanýma nohama obejít vyznačenou trasu. Hned na to jsme měli za úkol přenést míček na rovné ploše pomocí čtyř provázků. A poté... Poté následovala moje noční můra, a to kladina. Na ní jsme stáli všichni vedle sebe a měli jsme se postupně přelézat bez toho, abychom spadli. To znělo jako jednoduchý úkol. Jediný problém jsem byl já. Mám 190 centimetrů a jsem celkově dosti urostlý. Takže asi víte, jak to vypadalo. Pak po hodině zkoušení a několika zahozených nervů někde za Tichým oceánem jsme tento úkol také zvládli. Poté jízda na kole, které se ovládalo naopak, což znamená, že když jste chtěli jet dopředu, museli jste šlapat opačným směrem. Jako poslední věc už jen složení čtverce z kusů nastříhaného papíru a byl konec. V celé hře náš tým dost silně pohořel, ale užili jsme se si hodně legrace. Jako zakončení našeho pobytu jsme měli táborák, u kterého jsme zpívali a já s jinými dalšími v naší třídě jsme k tomu brnkali na dřevo se šesti strunami. Následně na to jsme už doopravdy šli do finále. Měli jsme napsat o každém jednom ve třídě pozitivní věc a vzpomínky na něj. Když jsme dopsali poslední slova, šli jsme ve tmě a větru do lesa poblíž. Tam jsme byli rozděleni do dvou oddílů a v každém z nich jsme si měli vybrat jednoho člověka, kterému věříme. Když se tak stalo, zavázali jsme si oči šátkem, abychom vůbec nic neviděli. Vybraný člověk nás vedl lesem po určené cestě. Za zvuků smíchu a jekotu holek, které vylekal Fíla, jsme došli na pole, na němž jsme pozorovali hvězdy. Byl krásný večer s čistou oblohou, takže jsme měli krásný výhled. Jako rozloučení jsme dostali každý svíčku a jako na narozeniny jsme si měli něco přát do studia na gymnáziu. Moje přání stále platí a snad se postupem času vyplní.

Autoři: Martin Piták, 1.C (text), Mgr. Pavlína Korcová (foto), Mgr. Michaela Marešová (foto), Filip Jeníček (foto)